Odpojení

Technologie je rozdíl mezi skutečností a její mapou.  Co to znamená? Když jsem se učil koučovat nebo NLP, tak jsem se brzy dozvěděl, že každý z nás má v hlavě mapu světa. Není to svět, je to mapa a ta se skládá z našich zkušeností, které jsme pobrali. Pro každého z nás má mapa jinou barvu, chuť, reliéf krajiny je jiný, i když kráčíme tím stejným. Celou cestu rámují prožitky, pocity a emoce, vše se zapisuje a vzniká mapa krajiny světa. To díky našemu nervovému systému. Každý je jedinečný, proto je i ta mapa jedinečná pro každého z nás. A pak se mezi naší mapu světa a svět postaví další mapa – technologie.

Náš systém si vytváří své mapy na základě vlastních zkušeností - za normálních podmínek. Technologie nám dá mapu, kterou vymyslel někdo jiný. „Svět je….“  a dává nám možnosti, ne celou mapu a už vůbec ne svět. Technologie nás uzavírá do světa možností, které někdo nastavil. Svět takový není, ale skrze technologie si zvykáme se na svět takto dívat. „Chceš červené nebo modré pozadí?“ Už nepřemýšlíme nad tím, jestli nějaké chceme a jde to dál a dál, hlouběji do našeho mozku. Vlastně by to nevadilo, kdybychom to vše nevnesli do našeho života jako obraz světa. Dostaneme umělý návod na vztahy, sex, komunikaci, selektivní informace a vše související. Knih-tisk byl jen začátek, tohle už je vyšší dívčí. Dostaneme možnosti, které vymyslel někdo jiný, informace, které pro nás připravil někdo jiný, data, která nemají se skutečností nic společného. Obrazy nevšedních zážitků, které zaměstnají naší mysl natolik, že skutečnost venku se stane buď všední, šedou a nakonec právě takovou jakou nám ji interpretuje naše technologie. To nevadí, že se to odehrává mezi mnou a strojkem nebo plátnem, hlavně, že to je vzrušující. A víc než život.

Už se nepodíváme z okna jaké je počasí, iPhone nám to řekne. Už si nepamatujeme narozeniny našeho dítěte, Samsung nám to řekne. Nepotřebujeme se „připojit“ na dnešní den, technologie to udělala za nás. Nepotřebujeme myslet na své blízké, technologie to udělala za nás.  Vše jsou jen data a ta jsou nade vše. Jeden můj přítel hubne podle aplikace ve svém telefonu, která mu vše řídí – čas jídla, kalorie atd. Už nepotřebujete ani cítit svoje tělo, technologie to udělá za vás. Strojky a stroječky jsou více než naše vlastní pocity, náš vlastní úsudek a naše vlastní…. Co ještě?

Proč dělám konstelace

Včera jsem měl konstelace (zajímavé jak čeština skládá slova – měl jsem konstelace ) a byly moc krásné. Lidé používají slova jako „silné“, dokonce jsem slyšel „hluboké“, ale já tuhle práci mám spojenou se slovem krásné. Dnes ráno jsem se vzbudil a došlo mi, co pro mě konstelace jsou, proč mám tak rád tenhle druh práce.

Vnímám život jako tok řeky. Jakoby tok života si hledal cestu ke světlu a pak nabíral sílu. Přesně jako pramen vody, který někde vyvěrá ze země a pak sílí. Takhle vidím život přes konstelace. Včera to bylo navíc velmi hmatatelné – dvě konstelace, které doslova a do písmene ukazovaly jak se může život zastavit, když se uděje něco bolestného, důležitého, zlomového. A to, co samozřejmě mám rád ze všeho nejvíce je, když si zase život najde cestu. Dříve jsem toto považoval za můj úkol, když konstelace vedu, ale dnes vím, že mým úkoluje je jen vytvořit prostor, aby se věci mohly stát sami. Vidět, slyšet a cítit větší obraz skutečnosti a ten odzrcadlit. To, co se stane dál už není na mě, ale na životě. Ten je ten největší a já můžu jen pomoci vytvořit podmínky.

To je důvod proč to dělám – miluji život a miluji, když si najde cestu. V konstelacích vidím jak jsme silní, jakou život v nás má sílu. Skrze podmínky, které jsou nám dané rodinou, událostmi většího rozměru nebo osudem někoho hodně vzdáleného se učíme integrovat do sebe více a více možností jak může život plynout. Vidím, jak se duše potřebuje učit. Vidím skrze konstelace, že nejsme žádní chudáčci, ke kterým byl osud skoupí na to nebo na ono, ale jsme jen jeho obrazy. Obrazy života. Je úžasné vidět, že život si najde cestu jít dál často jen tím, že pojmenuji to, co je. To, co doopravdy bylo nebo je, pak napětí opadne, prostor se rozšíří a život si najde cestu. Jako když řeka vytvoří tůň nebo slepé rameno, ve kterém se voda nehýbala, ztmavne, ztěžkne a usadí se v ní kal. Potom přijde pár slov, širší kontext, pravda o věcech jak byly nebo jsou doopravdy a najednou se věci pohnou. Řeka se pročistí a tok života vezme tu kalnou vodu jako součást svého toku, jako součást osudu, a rozpustí ji. Vše se ztrácí v toku života, abychom mohli jít dál, aby život pokračoval ve všech jeho barvách, ve všech jeho možnostech. Nám se pak jde světem líp, tok života je radostnější.

S láskou všem

Zkušenost se znovu narodit

Včera jsem se vrátil z 5ti denního work-shopu, kde jsme si procházeli časem svého narození. První otisky, první zkušenosti, první nádech na tomto světě, tohle všechno ovlivní náš život mnohem více než si uvědomujeme. To, co nedostaneme, a to se týká celého dětství, nejen porodu, hledáme celý život v různých náhražkách úspěchu, moci, vztazích, sexu, sounáležitosti s tím správným bohem nebo i v alkoholu a drogách. Je toho hodně, čeho jsem se v běžném životě dotýkal jen na povrchu a co jsem si prožil v těch uplynulých dnech do hloubky. Ale bylo tam i něco důležitého o co se chci teď podělit.

Uprostřed toho všeho, uprostřed svých témat, uprostřed svého vlastního procesu spojování se s kdysi ztraceným jsem uviděl, jak jsme všichni stejní. Jak tvoříme tu jednotu světa a bez jinakosti by to byla šeď. Jak jsme barvití ve svých cestách a jak jsme zároveň stejní ve svých životních osudech, v hledání sebe sama, odpovědi na otázky o sobě a o druhých, v hledání lásky nebo naplnění, v hledání něčeho, co jsme kdysi ztratili a už ani nevíme co to bylo. Uviděl jsem zbytečnost překřikování kdo je lepší nebo horší, zbytečnost honění se za pravdou, ať už ji nazveme jakkoli, prostě nesmyslnost stálého oddělování od toho důležitého – jsme prostě jen lidé na této planetě a lišíme se jen naším osudem, naší cestou, která nás právě teď má něco naučit. Nejsou to ani peníze, ani domy, ani velikost moci, kterou máme nebo úspěchu, kterému se těšíme. To o nás doopravdy nic neříká. Všichni kráčíme po stejné zemi, všichni procházíme zkouškami, jen každý jinými. Nad tím vším jsme součásti jediného celku.

A jinakost. Bylo nádherné se tam potkat s mladým mužem, který když říkal „Ja sem Polak“, tak měl při tom otevřené srdce pro všechny Čechy, Slováky a Maďary. Prostě je jen součástí jisté tradice, jisté historie, mluví jiným jazykem. Potkal jsem  tam ženu, která za těch pár dní rozdala tolik lásky, kolik někdo nerozdá za celý život. Uměla každému z nás připomenout co je na něm krásné, obejmout nás tak, jako by byla opravdu naší mámou a v jejích očích by tomu člověk uvěřil. Seznámil jsem se s mužem, který dokázal mluvit o svém křehkém světě a nic se neptal, jestli to něco ubere na jeho mužství. V tom všem jsme jiní. Každý máme svoje dary a krásu a to není důvod k oddělenosti, ale naopak. Jsme barevní jako duha, jen se díváme často špatným směrem, protože duha by bez barev nebyla duhou. A ti co si myslí, že mají větší pravdu, větší právo na život nebo lepšího boha? Jen nevědí co vlastně jsou. Ztratili se. To je vše.

S láskou, Martin

Zvnitřněný boj

Stále více jsem na tento postoj narážel – u svých přátel, u svých známých, u svých příbuzných. Postoj neustálé opozice vůči mnoha věcem, často i pozitivním . Proč je tolik lidí kolem mě v pasivní rezistenci a přesto si nechá tolik věcí líbit – od šéfů, od politiků, od autorit. A naopak – proč tolik tvůrčích lidí bere na úkor ostatních a místo šíření hojnosti šíří „vysoký plot svých pozemků“,  hromadění, které ničemu neslouží a pokud dávají, tak v různých pseudo-altruistických výkřicích, které tak málo řeší? A minulý víkend jsem potkal ženou z Brazílie, která mluvila o zvnitřněném boji. Je to fenomén, takový psycho-virus napadající lidi, kteří vyrůstali například v zemích jako je ta naše – post-komunistických. Velmi mě to zaujalo a vysvětlilo mi to řadu věcí.

Ani se nemusíte narodit do podmínek, ve kterých vyrůstali naši dědové nebo naši otcové. Ale tím, že lidé před vámi žili v prostředí, společnosti, která byla proti nim, kterou ovládal někdo nepřátelský se můžete naučit něco velmi podstatného. V takovém klimatu jste se mohli naučit, že život je boj a navíc se nedá vyhrát. Ze ten venkovní svět je proti vám a že je potřeba proti němu bojovat. A tak převezmete tu energii boje, to téma rezistence a odporu proti vnějšímu a nesete ho dál. Byla vám předána informace o tom, že na věci nemůžete mít valný vliv, že prostředí venku vám není nakloněné, že je potřeba s ním bojovat nebo jej alespoň sabotovat. Tato informace je vám natolik zrcadlena, že se stane součástí vašeho vnitřního světa. A je jedno jestli jste to vy zažili nebo jestli vám tuto informaci „vtiskli“ do vaší psyché vaši rodiče a prarodiče a praprarodiče, prostě „to víte“. Pak se stane, že podmínky se změní, venkovní skutečnosti se změní, ale vnitřní boj zůstává - zvnitřnil se. Zůstává opozice, nevíra, nedůvěra, následovaná stěžováním místo jasného vyjádření svých potřeb a názoru, následovaná hledáním rutinních návodů místo vlastní kreativity, následovaná pocitem viny, když mám víc než ostatní a strachu z nedostatku, ať mám kolik chci. Uvnitř je někdo stále proti, v boji, v negaci, i když venku už je vše jinak. 

Tahle malá zmínka té ženy z Brazílie mi rozběhla tok myšlenek a souvislostí o tom, proč si lidé kolem mě tak často stěžují na práci, ale nezmění jí, ani když je nezaměstnanost dnes na nejnižší míře za mnoho let. Proč si lidé kolem mě zvykli tolerovat často bezohledné chování svých zaměstnavatelů nebo politiků, kteří často chtějí ještě víc a víc, i když mají už dost, soudě podle těch vysokých plotů, které TO chrání. Proč jen pasivně mávneme rukou nad tolika věcmi, které by ve Francii byly příčinou protestů a stávek. Proč to naši politici mají tak jednoduché. Zvnitřněný boj znamená zůstávat v proti, protože už není důvěra ve vlastní vůli, nedůvěra ve vlastní možnosti a nevíra, že jde něco změnit. Už zbude jen ten negativní postoj, který asi znamená mnohem více než si myslíme – pro nás každého zvlášť a pro to, čemu říkáme společnost taky. Tohle proti nám nedovolí nejen pozitivně myslet, ale i uvidět krásu světa, jeho možnosti v mnoha oblastech a aspektech. Takže co s tím? Asi přeprogramovat – na důvěru, že můžeme věci změnit, na důvěru ve svoje schopnosti, na rozvoj vlastní kreativity a vlastní zodpovědnosti, vzpomenout si, že naše potřeby jsou možná jinde než náš život, vzpomenout si na vlastní hodnotu, vzpomenout si…….. uvidět jak to doopravdy je a podle toho jednat.

S láskou Martin

Je mi 50?

Jak mi může být 50, když vím věci, které se v 50 letech zažít nedají? Jak mi může být jen 50 a cítit toho tolik. Jak mi může být jen 50, když vidím tak velké obrazy světa, lidí, času…. Jak by to mohlo být? Moje tělo má možná 50 let, ale ten uvnitř….. ? Kolik je mu vlastně let?

Často ho poslouchám jak mluví s lidmi. Jen málo z toho co říká zažil, viděl nebo sám slyšel. Jak je to možné? Jak je možné vidět příběhy lidí, kteří tu byli před námi, jak je možné vidět příběhy, které tu byly před vámi? Co je to za prostor, který kolem sebe cítím? Co je to za prostor, který je mezi mnou a vámi, mezi vámi navzájem? Co je to za prostor, který se otevře kdykoli zavřu oči a ponořím se do sebe. Uvnitř není tolik místa kolik se najednou vytvoří, do kterého se moje vědomí propadne. Kolik je mi vlastně let? Co je to prostor? Co je to čas? Vše to splývá a já jen mezi tím …… co vlastně? „Jsem“ není slovo, které se do tohoto spojení hodí, protože vyjadřuje stálost, ale ta není. To jediné co je, je pohyb. A tak „jsem“ není dobré slovo. Je jen pohyb. Pohyb mojí mysli, pohyb mých očí, pohyb mé pozornosti, někdy pohyb mého těla, které následuji. Kdo ho následuje? Je to zvláštní být sám se ….. sebou?

Jak mi může být jen 50 let? Jedna moje část potřebovala skoro 50 let, aby pochopila, že již není dítě, že otec i matka už jsou pryč a svět veku jsou jen osudy, stejné jako je ten můj. Jedna moje část se teprve učí jít tímto životem a přesto je uvnitř něco, co tento život převyšuje, co není z těch předešlých 50ti let. Jak by to mohlo to dítě, kterým jsem ještě včera byl, vědět? Kde se to v tomto životě vzalo? Jedna část se teprve učí – v tomto životě, za těchto podmínek, v tomto čase a s těmito lidmi kolem sebe. To něco, co je větší než tahle malá kapka ví příliš mnoho, než aby to bylo jen tou kapkou. Není možné být jen tou kapkou, to by ten prostor nebyl tak velký, ta hloubka tak bezedná a srdce tak široké. Je tady něco víc než kapka, kterou jsem teď. Něco, co je prostor a čas, něco, co jde tam, kam moje kapka nevidí, ale dokáže to cítit. Ten prostor a čas sjednocuje všechno – zobecňuje zkušenosti, slévá dohromady zdánlivě oddělené, zjednodušuje věci do principů a ty se hroutí do jednoho bodu. Jednoho jediného místa za kterým je prostor nekonečna. Je to jako prolézt uchem jehly a ocitnout se v oceánu všeho a tím se i stát. A přesto jsem jen kapka vody …… stále ještě jen kapka vody.......

Woman

…………

Woman I know you understand
The little child inside the man,
Please remember
my life is in your hands,
And woman hold me close to your heart,
However, distant don't keep us apart,

……

Znáte tuhle písničku? John Lennon - Woman. Dnes ráno jsem jí slyšel v rádiu. „The little child inside the man…“ My muži jsme nádherní. Mám teď hodně školení a work-shopů a skoro denně mám před sebou muže malé, velké, tlusté, tenké, staré a mladé. S očima velkýma, malýma, temnýma nebo rozzářenýma. Všichni jsou krásní a každý z nich má uvnitř sebe toho malýho kluka. Někteří se moc snaží, aby si jich ostatní všimli, někteří se snaží, abych si jich všimnul já, někteří se vytahují, někteří jsou zakřiknutí a schovaní. Ten malý kluk uvnitř každého z nás.

Na FB nebo v článcích a jinde sdílí ženy své představy o MUŽI / MUŽÍCH. Nedávno jedna chtěla být uchvácena, chtěla, aby muž přes její NE šel dál a zmocnil se jejího polibku nebo něčeho víc. Dokonce se k tomu obrazu modlila. O kom mluvila? O mužích? O sobě? Není možné nevidět tu krásu mužů a není možné nepotkat muže, který by pře její NE vstoupil do jejích úst nebo klína. Je to přeci přirozené. Ale pokud je snění, pak nic nepřijde … jen sen.

Otevřete nám své srdce, všem našim obrazům. To je to nejlepší, co pro nás můžete udělat. Smiřte se s tím, že nám někdy budete i matkou, nejen milenkou. My vám na oplátku slíbíme, že ve vás dokážeme někdy uvidět i tu malou holku, která někdy sní, někdy touží, někdy pláče bez příčiny, někdy zatvrzele trvá na svém nebo se neumí rozhodnout, když možností je tolik….. Otevřete své srdce všemu co jsme  a my vám na oplátku dáme někdy milence, někdy přítele, někdy otce. To vše v nás bydlí, tím vším jsme a to vše k tomu patří.

Sedím a piju kafe. Je krásný den, všude plno slunce a dětí. Chtějí si hrát, lítat, užívat den. Vidím matky, které mají svěšené koutky a jejich dětem není do radosti. Vypadá to, že mít dítě není dobrá zpráva. Vidím táty, kteří sekýrují svoje děti, protože to nebo ono. Vypadá to, že jsou velmi nespokojení s tím, co jim osud dal. Ale jsou i jiné obrazy – matky v pohodě pozorující jak se jejich děti seznamují s jinými a otcové, kteří jen stojí na stráži, ale nechávají prostor svým dětem v osahávání světa. Je to tady všechno, všechny obrazy, všechny možnosti. Jen se tomu všemu otevřít a nevidět jen to co není. Je spousta věcí, které už

jsou.

S láskou všem.

Muž je sám, zbytek je dětství

Nevím jestli je to jen moje nebo jestli je to mužská podstata. Rozchodem a opětným spojením se svou partnerkou jsem prošel zvláštním procesem, na jehož konci jsem zůstal sám, i když s ní. Závislosti se ukázaly, zabolely a odešly. Mohl jsem zůstat a mohl jsem jít, ale neudělal jsem ani jedno ani druhé. Vyskytl jsem se ve zvláštním stavu nějakého uvědomění o mém světě, možná o životě. Už vím, že partnerka mě může podpořit ve stavech nouze, inspirovat v obdobích rozletu, vzrušovat v obdobích ……. , ale jako muž jsem sám, úplně sám a je to moje přirozenost. Jsem tady od toho, abych byl sám, jinak to nejde. Ale to neznamená být bez ní, bez partnerky.

Moje samota není o osamocení. Moje samota je o tom, že nitky vztahů jsou u mě a těch pár, které stále něco u někoho hledají jsou už jen zbytky sexuality, zbytky závislosti na něžnostech a zbytky nedosycenosti mé mysli – z podnětů, z promarněných příležitostí, z možností, které by mohly ….. zbytky dětství. Jinak jsem sám a je mi v tomto pocitu teplo, teplo zevnitř. Moje partnerka je jen krásnou bytostí vedle mě, která mě někdy doplňuje, někdy oslabuje a někdy obohacuje. Ale jsem sám. Ale ne ze vzdoru, ne z uraženosti a zatrpklosti. Jsem sám z lásky, z lásky k ní a nakonec i k sobě.

Když se dívám na její bytí vedle mě, tak vidím co jsem po ní chtěl a dát mi nemohla, co jsem viděl a nikdy tam nebylo, čím mě doplňuje a přesto mi to nedává. Jen tam je, protože jsem se tak rozhodl. Jsem sám, protože od ní již nechci ani matku, ani potvrzení své sebehodnoty, ani věrnost, ani oddanost. Vlastně nic z toho a přesto jsem rád, že tu je. Je kam se vrátit, je s kým vystoupit ze samoty, je s kým se podělit, je s kým se doplnit. A přesto jsem sám, protože se jí nedržím, není proč. Vesmír je velký.

Četl jsem jedno povídání od Osha o mužích. Přirovnával je k trubcům a mluvil o poslání žen, které je mnohem vyšší než poslání mužů – jsou nositelky života. Včely trubce použijí v určitém období a pak je vypudí, nejsou potřební, svůj úkol splnili. A co potom, když muž splní svůj úkol? Odpoutávám se, nejen od své partnerky, ale od všech žen, protože ony nás jen musí nalákat na svou sladkou vůni a pak....... Když to pomine, zbude jen náš princip. Princip tvůrce života, ale nositelkou je vždy ona. Tvořivá podstata je naším principem, jejím je péče a láska.

 Jsem sám, ale jen proto, že sexualita už je jen princip ve kterém žiji. Nebýt sám v tomto smyslu znamená toužit, očekávat, chtít a vyžadovat. Jsem sám, protože už nevyžaduji a neočekávám. Jsem sám přestože sdílím. Myslím, že jednou z podstaty partnerství dvou lidí je sdílení. Bez očekávání, bez předsudků, bez vyžadování. Nevím a nemohu vědět co prožívá ona, ale jsem s ní jen když umím být i bez ní. Po dvaceti letech společného jsem to pochopil. Ale nepochopil bych to, kdyby nebylo dvacet let společného. Dvacet let jsem musel očekávat, toužit, vyžadovat, abych pochopil. Ale musel jsem zažít závislost, abych pochopil svou podstatu – nezávislost.

Dnes je moderní být sami ještě před tím, než se někomu otevřít, opravdu otevřít. Vytvořili jsme si podmínky proto, abychom byli nezávislí materiálně a tak je mnoho nezávislých žen, úspěšných a nezávislých mužů. Ale materiální nezávislost nic neřeší. Ničeho v hloubi nás se nedotkne. Žijeme pak na povrchu. Ani nic nezačneme a už si myslíme, že tomu rozumíme, že jsme nad tím. Vstoupit do života ve vztahu znamená vztah žít a spojit se. Pak pochopíme co to znamená být sám. Musíš být s ní, pokud chceš pochopit svou podstatu - být sám. Jen skrze ní pochopíš co jsi zač. Tím, že jsi silný a nezávislý nic neriskuješ a nic nezískáš. Jen otupíš.