Je mi 50?

Jak mi může být 50, když vím věci, které se v 50 letech zažít nedají? Jak mi může být jen 50 a cítit toho tolik. Jak mi může být jen 50, když vidím tak velké obrazy světa, lidí, času…. Jak by to mohlo být? Moje tělo má možná 50 let, ale ten uvnitř….. ? Kolik je mu vlastně let?

Často ho poslouchám jak mluví s lidmi. Jen málo z toho co říká zažil, viděl nebo sám slyšel. Jak je to možné? Jak je možné vidět příběhy lidí, kteří tu byli před námi, jak je možné vidět příběhy, které tu byly před vámi? Co je to za prostor, který kolem sebe cítím? Co je to za prostor, který je mezi mnou a vámi, mezi vámi navzájem? Co je to za prostor, který se otevře kdykoli zavřu oči a ponořím se do sebe. Uvnitř není tolik místa kolik se najednou vytvoří, do kterého se moje vědomí propadne. Kolik je mi vlastně let? Co je to prostor? Co je to čas? Vše to splývá a já jen mezi tím …… co vlastně? „Jsem“ není slovo, které se do tohoto spojení hodí, protože vyjadřuje stálost, ale ta není. To jediné co je, je pohyb. A tak „jsem“ není dobré slovo. Je jen pohyb. Pohyb mojí mysli, pohyb mých očí, pohyb mé pozornosti, někdy pohyb mého těla, které následuji. Kdo ho následuje? Je to zvláštní být sám se ….. sebou?

Jak mi může být jen 50 let? Jedna moje část potřebovala skoro 50 let, aby pochopila, že již není dítě, že otec i matka už jsou pryč a svět veku jsou jen osudy, stejné jako je ten můj. Jedna moje část se teprve učí jít tímto životem a přesto je uvnitř něco, co tento život převyšuje, co není z těch předešlých 50ti let. Jak by to mohlo to dítě, kterým jsem ještě včera byl, vědět? Kde se to v tomto životě vzalo? Jedna část se teprve učí – v tomto životě, za těchto podmínek, v tomto čase a s těmito lidmi kolem sebe. To něco, co je větší než tahle malá kapka ví příliš mnoho, než aby to bylo jen tou kapkou. Není možné být jen tou kapkou, to by ten prostor nebyl tak velký, ta hloubka tak bezedná a srdce tak široké. Je tady něco víc než kapka, kterou jsem teď. Něco, co je prostor a čas, něco, co jde tam, kam moje kapka nevidí, ale dokáže to cítit. Ten prostor a čas sjednocuje všechno – zobecňuje zkušenosti, slévá dohromady zdánlivě oddělené, zjednodušuje věci do principů a ty se hroutí do jednoho bodu. Jednoho jediného místa za kterým je prostor nekonečna. Je to jako prolézt uchem jehly a ocitnout se v oceánu všeho a tím se i stát. A přesto jsem jen kapka vody …… stále ještě jen kapka vody.......

Woman

…………

Woman I know you understand
The little child inside the man,
Please remember
my life is in your hands,
And woman hold me close to your heart,
However, distant don't keep us apart,

……

Znáte tuhle písničku? John Lennon - Woman. Dnes ráno jsem jí slyšel v rádiu. „The little child inside the man…“ My muži jsme nádherní. Mám teď hodně školení a work-shopů a skoro denně mám před sebou muže malé, velké, tlusté, tenké, staré a mladé. S očima velkýma, malýma, temnýma nebo rozzářenýma. Všichni jsou krásní a každý z nich má uvnitř sebe toho malýho kluka. Někteří se moc snaží, aby si jich ostatní všimli, někteří se snaží, abych si jich všimnul já, někteří se vytahují, někteří jsou zakřiknutí a schovaní. Ten malý kluk uvnitř každého z nás.

Na FB nebo v článcích a jinde sdílí ženy své představy o MUŽI / MUŽÍCH. Nedávno jedna chtěla být uchvácena, chtěla, aby muž přes její NE šel dál a zmocnil se jejího polibku nebo něčeho víc. Dokonce se k tomu obrazu modlila. O kom mluvila? O mužích? O sobě? Není možné nevidět tu krásu mužů a není možné nepotkat muže, který by pře její NE vstoupil do jejích úst nebo klína. Je to přeci přirozené. Ale pokud je snění, pak nic nepřijde … jen sen.

Otevřete nám své srdce, všem našim obrazům. To je to nejlepší, co pro nás můžete udělat. Smiřte se s tím, že nám někdy budete i matkou, nejen milenkou. My vám na oplátku slíbíme, že ve vás dokážeme někdy uvidět i tu malou holku, která někdy sní, někdy touží, někdy pláče bez příčiny, někdy zatvrzele trvá na svém nebo se neumí rozhodnout, když možností je tolik….. Otevřete své srdce všemu co jsme  a my vám na oplátku dáme někdy milence, někdy přítele, někdy otce. To vše v nás bydlí, tím vším jsme a to vše k tomu patří.

Sedím a piju kafe. Je krásný den, všude plno slunce a dětí. Chtějí si hrát, lítat, užívat den. Vidím matky, které mají svěšené koutky a jejich dětem není do radosti. Vypadá to, že mít dítě není dobrá zpráva. Vidím táty, kteří sekýrují svoje děti, protože to nebo ono. Vypadá to, že jsou velmi nespokojení s tím, co jim osud dal. Ale jsou i jiné obrazy – matky v pohodě pozorující jak se jejich děti seznamují s jinými a otcové, kteří jen stojí na stráži, ale nechávají prostor svým dětem v osahávání světa. Je to tady všechno, všechny obrazy, všechny možnosti. Jen se tomu všemu otevřít a nevidět jen to co není. Je spousta věcí, které už

jsou.

S láskou všem.